Queen Bastet * CZ - Abyssinian Cattery

Co o ABY píší jinde

Časopis Naše kočky

Každá habešská kočka je individualista a osobnost, charakteristické je pro ni velké sebevědomí. Nejraději žije v domácnosti, kde se toho hodně děje. Habešanky doslova srší energií, ale současně touží po blízkosti člověka a jsou velmi přítulné. Každý, kdo s nimi přišel do styku, potvrdí, že jsou nesmírně inteligentní. Každý majitel habešské kočky ví, že ta jeho je malá šelma s elegancí pohybu, inteligentní, hravá, společenská, aktivní, pohodová, snášenlivá, osobitě nebojácná, upovídaná, přítulná, fyzicky zdatná, vyžadující pozornost, vychytralá, bystrá, zkrátka ta nejlepší kočka na světě.

Obdivuhodné zbarvení

Habešské kočky patří stejně jako perské a siamské kočky k nejstarším plemenům, která byla vystavována v Anglii již kolem roku 1870 a brzy nato i cíleně šlechtěna. Habešské kočky na rozdíl od peršanek a siamek vypadají nejen svými morfologickými znaky i zbarvením stále ještě velmi přírodně. Typ perských koček se od těch původních velmi změnil, dnes jsou čím dál kompaktnější, s kulatou hlavou, kratičkým nosem, malýma ušima, obrovskýma kulatýma očima a především s nepřirozeně dlouhou srstí a bohatě vyvinutou podsadou. I siamské kočky od těch původních prošly extrémním vývojem. Ty dnešní jsou velmi štíhlé s dlouhým tělem i ocasem, na vysokých nohách, se stále delším nosem, obrovskýma ušima a velkým barevným kontrastem mezi odznaky a základní barvou těla. Perské kočky i siamky našly v minulých letech mnoho obdivovatelů, habešské kočky jich měly z nepochopitelných důvodů vždy podstatně méně.

Ty, které habešské kočky obdivují, fascinuje především zbarvení těchto koček. Charakteristické pro toto plemeno je zvláštní habešská kresba, tiking, která se původně podobala barvě divokého králíka nebo zajíce. Tato štíhlá kočka s lesklou, těsně přiléhavou srstí proto dosud vypadá jakomalá divoká kočka. Jen kočky s aguti genem mají tmavě zbarvené dva až tři proužky na jednotlivých chlupech, obzvlášť na hřbetě, bocích a končetinách, zatímco chlupy na břiše, na hrudníku a na vnitřní straně nohou vypadají světle jednobarevně. Díky dlouholetému šlechtění zůstala výrazná kresba (tygří vzor) již jen v obličejových partiích. Odborníky se tento typ kresby nazývá ticked tabby.

Kromě habešských koček je toto zbarvení charakteristické pro kočky somálské, cejlonské a singapurské, v této barevné varietě se chovají i kočky orientální, britské a zlaté burmily, u koček perských a exotických se nazývají též zlatě stínované a zlatě závojové.


Původ neznámý?

Názory na to, odkud tyto kočky pochází, se velice rozcházejí. První kočka prý byla přivezena z Habeše, tedy dnešní Etiopie. Proto se u nás nejčastěji používá název habešská kočk, ale objevují se i názvy jako habešínská či habšská. Občas se u nás objeví i pojmenování kočka abesínská, toto pojmenování se používá v zahraničí i na Slovensku. Odkud ta první přesně pocházela, to už dnes nikdo neví. První zmínky se objevily v roce 1872, dochoval se záznam, že tato kočka obsadila třetí místo na výstavě koček v prosinci 1871 v londýnském Crystal Palace. Za přímého předka je považována kočka Zula, kterou vlastnili manželé Barrett-Lennardovi. Dnešním habešankám se příliš nepodobala. Z té doby se dochovala jen jedna černobílá fotografie Zuly. Je na ní ještě znát mírně tečkovaná kresba.

Podobnost habešanky se staroegyptskými soškami, kresbami či mozaikami koček se štíhlou postavou a klasickým profilem se nedá přehlédnout. Koneckonců kolébka všech domestikovaných koček bylav Egyptě a sousedních zemích. Navíc má habešanka krátkou srst a nedostatečnou podsadu a déšť v zimě se jí vůbec nelíbí.

Populační genetik dr. Tod dlouhá léta zkoumal celosvětový výskyt typu srsti s tikingem typického pro habešanky. Co přitom zjistil? V každém případě to, že tento typ v severní Africe zřejmě vůbec neexistuje. Jeho stopy se nenašly dokonce ani v Turecku. V Anglii, Austrálii, na Novém Zélandu a v oblasti bývalého SSSR ho dr. Tot objevil v přírodních populacích jen do 5%. To opravdu není nijak závratný výsledek.

A pak přišlo velké překvapení: Na Dálném východě narazili genetici na nečekané množství koček s vlohami k habešskému tikingu. V Singapuru například celých 24%. Podobně výrazné výsledky se našly v Thajsku, Bangkoku, Hongkongu, Macau, Indii a dokonce i na krásných Seychellách. To byl konec snu o egyptském původu.


Základy šlechtění jsou v Anglii

V roce 1896 byly habešské kočky oficiálně zaregistrované v Národním klubu koček Velké Británie (National Cat Club). Prvními zapsanými příslušníky plemene byli kocour Sedgemere Bottle (narozen 1892) a kočka Sedgemere Peaty (narozena 1894), kteří byli ve vlastnictví pana Sam Woodiwisse. Mezi lety 1900 až 1905 bylo do plemenné knihy National Cat Club registrováno 12 habešských koček, šest z nich mělo uvedeno jednoho nebo oba rodiče jako neznámé. Na přelomu 19. a 20. století se ve Velké Británii ujal pro plemeno název Abyssinian Cat. Postupně se tento název uplatnil v celé Evropě a později také v USA. Zde tomuto novému a neobvyklému plemenu kvůli podobnosti zbarvení koček se srstí divokého králíka říkali vtipným pojmenováním bunny cats (zaječí kočky) či rabbit cats (králičí kočky). Mezi první anglické chovatele, kteří položili základy chovu habešanek, patří např. dámy Constance Carew-Cox, E. A. Clarke, paní Frederick, paní Patman, lady Edith Douglas-Pennant, lady Decies, pánové Sam Woodiwiss a H. C. Brooke. V roce 1929 byl založen Abyssinian Cat Club a stanoven standard pro plemeno. Chovatelský program habešek si prošel nejednou krizí, ať už během druhé světové války nebo v 70. letech 20. století, kdy pravděpodobně z důvodu příbuzenské plemitby a nevhodnému křížení hrozilo totální vymření plemene na leukémii. Díky nadšení britských chovatelů toto plemeno přežilo.

První habešanka byla do USA dovezena na začátku 20. století, a poprvé bylo toto plemeno vystaveno v roce 1909. Trvalo ale až do 30. let 20. století než se rozjel americký chovatelský program díky novým importům z Británie. I americký chov prodělal v 70. letech výrazný průlom. Stále se zmenšující a zjemňující postava výstavních zvířat zřejmě začala přispívat ke vzniku onemocnění zubů a dásní. Najednou se začaly hromadit i vrozené problémy s ledvinami. Tehdy CFA připustila vkřížení "cizí krve", aby zachránila toto plemeno před devastací. Dnes už samozřejmě žádné chovné využití cizích plemen povoleno není. Žádný chovatelský svaz na celém světě tzv. "foundation registration" nepřipouští.

Plemeno se stalo v USA velmi oblíbeným pro své výrazné oči, jedinečné zbarvení srsti a samozřejmě také pro svoji povahu. V současné době jsou habešské kočky uznané všemi mezinárodními felinologickými organizacemi a největší oblibě se těší právě v USA a v Rusku.


Temperamentní a inteligentní

Habešanka se hodí k lidem, kteří touží po aktivní kočce a ne po lenochovi, který se bude jen tak rozvalovat na gauči. Je zvědavá a inteligentní a zajímá se o všechno, co jí nabízí změnu. Ráda přihlíží při vaření, prohledá každou nákupní tašku, kterou si přinesete domů, a občas dokáže sházet ze stolu všechny tužky. Nemá problém ani s otvíráním dveří. Jedna chovatelka habešanek říká: "Už mám všechny kliky na dveřích nastavené svisle, a moje habešanky si přesto dokážou neuvěřitelně šikovně a obratně otevírat dveře. Pak pomůže jedině zamykání – především u domovních dveří!"

Nahromaděná energie habešanek potřebuje ventil. Pokud nemáte čas věnovat celý den zaměstnávání své kočky, měli byste pro ni vhodně vybavit byt. Ne že by bylo dobrodružné kočičí hřiště náhražkou za lidskou pozornost, ale zaměstná habešanku alespoň na nějakou dobu. Jinými slovy, je třeba pořídit vysoké stabilní kočičí stromy, na kterých se může čilý sprinter podle libosti vyřádit. Také neuškodí mít spoustu vhodných hraček, které může vaše habešanka vyhazovat metr do vzduchu a zase je chytat. Kromě toho jsou zapotřebí pohodlné pelíšky na stanovištích, odkud bude mít dobrý přehled. Nejlepší je však čtyřnohý kamarád, nejlépe druhá habeška.

Habešanka dokáže vyxmýšlet, když není vytížená, spoustu neplech. Na druhé straně si s touto aktivní kočkou užijeme spoustu zábavy, protože ji každou chvíli napadne něco nového. Abychom podpořili její fantaziia využili její touhu po pohybu, můžeme zkusit trénink s klikrem. S trochou trpělivosti ji můžeme motivovat k různým uměleckým kouskům. Na nejedné výstavě koček je k vidění spokojená habešanka v davu návštěvníků na rameni svého majitele – beze stopy strachu nebo paniky. Je to zvláštní pohled svědčící o vzájemné velké důvěře.


Neobvyklé barvy

Habešské zbarvení vyvolává dominantní alela Ta (abyssinian). To se zejména vyznačuje tmavší hřbetní linií a určitou jednobarevností vnější plochy srsti, přičemž je každý chlup výrazně zbarven zonálně. Habešské zbarvení se řadí mezi zbarvení s kresbou (ticked tabby). Nejen FIFe uznává u tohoto plemene čtyři základní barvy:

  • divoce zbarvená (ruddy) - ABY n – má teple rezavěhnědou barvu s výrazným černým tikingem na těle i končetinách. Podél páteře se táhne tmavé stínování (úhoří pruh), které pokračuje po celém ocase a je zakončeno černou špičkou. Spodní strana těla, hruď a vnitřní strana končetin je zbarvena tmavě meruňkově bez jakéhokoli tikingu a proužků, náhrdelníků nebo kresby. Bílá barva je povolena nad pysky, kolem nozder a na bradě.

  • červenohnědá (sorrel) ABY o – se pyšní zářivě teplou měděnou červenou barvou s čokoládově hnědým tikingem. Základní barva je tmavě meruňková. Tato červená nebo červenohnědá barva nemá žádnou spojitost s červenou barvou vázanou na pohlaví. Je způsobena recesivní alelou bl (light brown) z lokusu B. Recesivní homozygot Bl Bl je červenohnědý až měděně červený (non-sex linked red, sorrel, cinamon).

  • modrá (blau) – ABY a – má srst v barvě teple pískové s tmavým, ocelově modrošedým tikingem. Špičky uší a ocasu jsou tmavě ocelově modré. Toto elegantní zbarvení vzniká z divokého působením modrého ředění.

  • plavá (beige fawn) – ABY p – je charakteristická matně béžovou barvou s teple krémovým tikingem a světle krémovou základní barvou. Chov této barevné variety není vůbec jednoduchý. Výběr chovných jedinců je velmi omezený, protože výsledná barva je tvořena kombinací dvou recesivních genů – bl bl d d.

Na svém generálním zasedání v Oslu v roce 1983 uznala FIFe i stříbřité variety těchto základních barev. Chov těchto habešanek je velice komplikovaný. Možná i proto se u nás zatím nechovají.



Stručný standard

Stavba těla: Atletické tělo střední délky, kompaktní, silné a pružné na vysokých a šlachovitých nohách, štíhlý a dlouhý ocas, který se sbíhá do špičky.

Hlava: Klínovitá s vyváženými proporcemi se středně dlouhžm nosem, který v profilu vykazuje jemno křivku bez žádného stopu nebo rovného hřbetu.

Brada: Silná, dobře tvarovaná

Uši: Poměrně velké, široké u základny, na špičce mírně zaoblené, štětičky na špičkách jsou nežádoucí.

Oči: Velké, mandlového tvaru, dosti daleko od sebe. Oči mají výraznou zářivou barvu – jantarovou, zelenou nebo žlutou. Jsou čisté, jasné a intenzivní, orámované barvou tikingu.

Srst: Krátká, jemná, těsně přiléhavá s uzavřenou strukturou.

Barvy: Habešské zbarvení se vyznačuje tmavší hřbetní linií a určitou jednobarevností vnější plochy srsti, přičemž je každý chlup výrazně zbarven zonálně. Uznány jsou barvy divoce zbarvená, červenohnědá, modrá a plavá a tyto barvy v kombinaci se stříbrnou.

Poznámka: "Zlomená" bílá barva je tolerována jen na bradě a kolem pysků.



Připravil Go

Foto: vlastní archiv

Zdroj: Naše kočky 11/2011

 
© JaDr 2008 admin