Queen Bastet * CZ - Abyssinian Cattery

Co o ABY píší jinde

Dítě Bohů - od H. a S. Denhama, duben 1951

POZNÁMKY O HABEŠANKÁCH
Dnes a včera 
od HELEN a
SIDNEY DENHAM

Publikováno
H. Denham, 1/48
Elsworthy
Road
Londýn, N.W.3
Duben 1951

Překlad z anglického originálu pro Queen Bastet: Marie Racz, Chicago, listopad 2009.

Věnováno
Habešance Tia Maria,
s jejíž pomocí byla tato publikace
napsána za poloviční dobu ale
bez jejíž inspirace, by to nebylo napsáno vůbec.

 

Sedící a spící u našich nohou, zatímco my píšeme, je kočka registrovaná řídící radou „Cat fancy jako plemeno číslo 23 Habešanka. Ale chronologicky ona je plemeno číslo 1, více jak 3000 let kdy naši předkové byli ještě divoši v Anglii, její předci byli uctíváni jako děti bohů, lidmi faraónů. Pravda, cesta jejího plemene udělala cestu ze starověkého Egypta do moderní Britanie a nebyla bez kostlivců ve skříni a beze skvrn objevujících se na štítcích domorodců. Od té doby co první z nich udělala cestu z břehů Rudého moře k břehům Severního moře, lidé rovněž tak jako bohové měli vliv na to jak se Habešanka vyvíjela. Ale portréty jejich předků malované a bronzové v britském muzeu nám naznačují, že Habešanky nebyly jediné, kterých si předkové vážili jako děti bohyně Pasht ve starověkém Egyptě, zůstávající blízkou formou a zbarvením podobné kočkám uctívaným v povodí Nilu, v době kdy jedině kočky známé našim předkům v Británii byla divoká zvířata, nezkrocená i dnes. „Ale jaká je habešská kočka? - Tato otázka, kterou se ptali stokrát přátelé nebo korespondenti hledající kotě, nechává nás věřit tomu, že habešská kočka mohla pomoci popularizovat plemeno skoro neznámé veřejnosti. Tato brožurka není určena expertům, i když tam mohou najít něco nového, ale spíše členům milujícím kočky, veřejnosti objevující ve stále větším množství přitažlivost k čistokrevným kočkám. Zjistili jsme, že zatím byla jen jedna publikace o habešských kočkách, brožurka kterou napsal H. C. Brooke, více než před 20 lety a nyní je již rozebrána. Pak Brooke si stěžoval, že „nebyl schopný objevit žádná opravdová a uspokojující fakta o historii tohoto krásného a zajímavého plemene v této zemi. Žádná z mnoha publikací o kočkách nám nemůže osvítit historii Habešanky. Mnoho autorů cituje jeden druhého a v tom je nebezpečí vytvoření mytologie, která by eventuelně byla přijata jako fakt. Takové odkazy co se objevují v novinách jsou často nesmysly. Například máme před sebou článek o „Olympia Cat show v roce 1950, kdy se říká o Habešankách, že „nejsou rády, když žijí v zajetí a proto jich asi málo žije v naší zemi. Pochopitelně, nikdo je nedrží „v zajetí, ale je zdomácňuje. My popisujeme jak vypadá a jaký má charakter Habešanka před tím, než budeme diskutovat o jejím původu, neboť je možné, že mnoho čtenářů nikdy žádnou nevidělo, nikdy s žádnou nežilo v porovnání sdílení obydlí s kočkou siamskou. Klub koček Habešanek, uznávaný řídící radou „Fancy Cat nám říká následující: Barva: červenohnědá, ticking s černou a tmavohnědou, dvojitý a trojitý (2 nebo 3 pruhy barev na každém chlupu), nejlépe do jednotného tickingu. Žádné jiné barvy nebo označení, kromě tmavé páteřové linky (pruhu) nebude mít vliv na jinak dobrý exemplář. Na předních nohou a břiše by měl být odstín, který harmonizuje s hlavní barvou, přednost se dává oranžovohnědé. Hlava a uši: hlava dlouhá a špičatá, uši ostré, poměrně velké a široké od základu. Oči: velké, jasné a výrazné barvy zelené, žluté nebo ořechové. Ocas: docela dlouhý a zúžený. Nohy: malé polštářky černé. Tato barva též stoupá nahoru na zadní nohy. Srst: krátká, jemná, těsná. Velikost: nikdy moc velká nebo hrubá. Všimněte si: nepřítomnost označení barvy na hlavě, ocasu, obličeji nebo na hrudníku je velmi důležitá vlastnost tohoto plemene. Tato místa jsou tak, že když kočka nebo jiné kočkovité zvíře ukazuje zbarvení, tato rasa si bude svoje držet s pozoruhodnou vytrvalostí.

Čím méně zbarvení vidíš, tím lépe, ale v žádném případě posuzovatel nemůže dávat tomu méně důležitosti než ostatním. Například plně nezabarvená kočka stavěná jako „cobby bez tickingu a barvy je označena lépe než kočka stavěná štíhle, s dobrým tickingem a hezké barvy, ale nemá určité zabarvení na nohou a ocasu. Stupnice bodů: Barva: barva těla 30, ticking 20. Typ: hlava a uši 15, oči 5. Tělo: tvar, ocas, nohy, srst a vystupování 20, kondice 10. Celkem 100. Všimněte si: Přestože nedokonalé kočky mohou dostat cenu podle zásluhy, žádná Habešanka by neměla dostat vysvědčení šampióna co má odlišné barvy a pruhy (kroužky) na nohou a ocasu. Bílá barva není žádoucí, jiné bílé značení je nepřípustné. Tento standard bodů je pochopitelně neocenitelný chovatelům a posuzovatelům, ale to pravděpodobně nevybavuje živý obraz určitého druhu kočky někomu kdo jí nikdy neviděl. Habešanka se těžko dá popsat, kameru moc ráda nemá, její monochrom nemůže ukázat stupňování barev, což je jedna z jejich atraktivit. Dobrá Habešanka ti hned padne do oka jako něco cizího. Je zde kompletní nepřítomnost kulaté hlavy a cobby (kočky Cobby), které jsou znakem britské krátkosrsté rasy. Jejich oči jsou velké a jasné, uši velké a v pohotovosti a někdy se srstí co připomíná rysa. Její celá postava je velmi elegantní. Pan Brooke píše: „Každý člověk schopný vážit si půvabné linie a elegantního tvaru kočky musí uznat, že po této stránce má Habešanka jen jediného soupeře a to siamskou kočku. Je škoda, že i když se body dávají za vystupování, stav moderní show nedovoluje, aby se to posuzovalo. Habešanka pozorující nebo hledající ptáka je dokonalá a cílevědomá krása. Její přitažlivost fyzická a psychická je pronikavá. Její zabarvení tě neupoutá hned tak jako u siamské, ani její elegance není hned viditelná jako u dlouhosrstých, ležících na gauči. Musíme připustit, že slyšíme přátele co viděli Habešanku poprvé a zvolali: „Ale ona není moc odlišná od tabby (mourovaté) kočky, že?. Omluvíme je proto, že jsou to lidé jejichž znalost koček je limitována na říkání „či či či či a dávají kočku pryč, nebo s ní stráví jednu noc. Když jim ukážete ticking na srsti, kompletní nepřítomnost mourovatosti, extrémní měkkost kožíšku, špičatou hlavu a klusavou chůzi, naznačující původ v džungli, tak s tebou budou souhlasit, že mourovatá není, že Číňan není jako Řek. Pak obyčejně poznamenají, že jejich srst je jako srst zajíce a v tom je i pravda, přestože zajíc postrádá rudost jako Habešanka. Ticking zajíce je jednoduchý a každý jeden chlup má jen dvě barvy. Dále chlupy zajíce mají šedé odstíny místo červené „rufus barvy Habešanky. Kdybychom to měli porovnat, tak zbarvení je spíše jako u belgického zajíce. Psáno před 60 lety v „Domestic nebo ve „Fancy Cats, Jennings napsal: „Ti co jsou obeznámeni s belgickým zajícem, nebudou mít žádnou potíž poznat kočku jež se zve Habešan.

Kožešina na břiše a vnitřku nohou má odstín okrově červený a je překvapivě hedvábná. Jsou určité změny mezi zbarvením jednotlivých koček. Věříme tomu, že momentálně není „perfektní žádný Habešan v Anglii, jedinec který by neměl vadu na body určené standardem. Nejběžnější problém je bílé na bradě a prsou, kromě tmavých označení hlavně na nohou a „náhrdelník kolem hrudi. V roce 1951 na schůzce „Klubu habešských koček, standardní body byly upraveny, aby bílá brada byla přípustná, přestože není žádoucí a pochopitelně není pochyb, že všichni chovatelé si dělají starosti jak tuto vadu odstranit. Bílá skvrna na bradě Habešanek je „dominantní. Proto je velmi obtížné vyloučit jí, neboť se pravděpodobně znovu vrátí, jedině velmi opatrným chovem. Pravděpodobně jediná cesta, kdy tato skvrna může být eliminována při množení, je selekce koček s co nejméně bílou. To může být dlouhý proces když „typ a jiné charakterové vlastnosti mají být zachovány, ale měl by být eventuelně úspěšný, jako to bylo u jiných ras stejných barev. Nepřítomnost bílé pochopitelně zvětší krásu kočky. Atraktivní je zabarvení a vzhled Habešanky, potíž množení koček s vysokým standardem je takový, že si nemyslíme, že by bylo trvalé, kdyby Habešanka neměla tak neobvyklý a okouzlující charakter. Když mluvíme o charakteru koček tak víme, že jsme na delikátním území. Každý opravdový milovník koček si myslí, že jeho kočka má neobyčejný charakter a inteligenci jako si to myslí každý rodič o svém dítěti. My jsme též dlouho trpěli touto slabou stránkou, v našich více objektivních momentech si myslíme, že nejen charakter a inteligence jsou různé u každé kočky, stejné jako lidí, záleží více na vztahu mezi kočkou a majitelem než na rase. Jinými slovy myslíme si, že neobyčejná přítulnost a povaha, vysoká inteligence a přátelství našich prvních Habešanek přišla vlastně z našeho porozumění kočkám. Sami jsme si lichotili, jinak všichni majitelé Habešanek jsou pozoruhodní svým šarmem, inteligencí a porozuměním koček. Je to proto, že jsme ještě nepotkali Habešanku co by byla milejší a s větším darem přátelství než naše vlastní. Nikdy jsme nepotkali chovatele Habešanek co nebyl milovníkem koček. Toto bohužel není pravda u všech chovatelů ostatních plemen. Bereme to jako osvědčení k výjimečnému daru lidí co vlastní Habešanky. V dopise nám majitelé Habešanek ze všech konců světa říkají stejnou věc, jen jinými slovy. Mohou být kritičtí k bílé bradě, náhrdelníku a barvě svých Habešanů. Ale ani jeden si nestěžoval, že by jejich kočka nebyla zábavná, vzácná svou líbezností, povahou a přátelstvím. Doktor Wilbedoer z Hull nám řekl o fyzických nedostatcích své kočky, ale dodal: „Ona je nejpřitažlivější kočka, kterou jsem kdy vlastnil (a pak která Habešanka není?) a pak po té co psal o pětiletém úsilí množit Habešanky bez chyby končil: „Budu dále chovat a zkoušet a ve stejnou dobu si budu užívat společnosti těchto milujících a inteligentních koček. Slečna Alice Archibald z Kalifornie to napsala takto: „ Opravdové Habešanky jsou absolutně nebojácné, jako byla domácí zvířata po staletí a nebojácné tím myslela, že nejsou agresivní jako toulavé kočky, když mají před sebou jinou kočku (nebo i psa), ale nedostatek strachu u nich přichází s jistotou, že celá lidská rasa je přátelská. To se nechá pozorovat i na výstavách.

Kapitán W. H. Powell, zkušený posuzovatel mnoha chovů napsal v roce 1938: „Není žádný druh kočky, která může být zneuctěna. Kožíšek perské vyžaduje stálou péči a její krátký nos nestále čmuchá. Siamská je imunní před problémem kožíšku, ale i její největší obdivovatelé si musí přát, aby jejich hlasivky byly méně vyvinuté. Tichá nenáročná Habešanka má dobrou kombinaci a neselhává v žádných vztazích. Pan Brooke napsal o Habešankách: „jemný charakter, citlivý, ale překvapivě navrhuje, že je dost „plachá a nemá se moc k cizím lidem. Sdělení okopírovaná od jiných spisovatelů. Naše vlastní zkušenost a i mnoha jiných je pravý opak. Vy nemůžete vystrašit Habešanku, protože ona od vás očekává jen laskavost, též jsme si jisti tím, že kdyby jste jí uhodili, tak ona by si to vzala jako přehnané laskání. Daleko od stydlivosti s cizími, Habešanka spíše vítá než toleruje. Jako siamské, Habešanky potřebují lidskou společnost a velmi si cení, když jsou vzaty na procházku. My sami jsme nezkoušeli je brát na obojek a vést je, ale myslíme si, že by reagovaly pozitivně. Naše procházky jsou na principu „u nohy, přesto samozřejmě ne jako pes, kočka neudrží stálou rychlost a kráčí pohodlně, ocas nahoru a oči automaticky hledají kryt pro případ nebezpečí. Ale klidné vzezření Habešanky může být klamné, jako psi objevili (jako v našem osobním případě) „vyprovodili je pryč spíš ze sportu než z pomstychtivosti. Zahrada není nutná, ale rozhodně je k ocenění. Zvláště když si majitel s nimi vezme 20 minutovou procházku, nejraději za setmění. Komentář k článku, který jsme psali v „The Cat Fancy: Paní Christina Betly řekla, že její kočka má hezký tvar s velmi ostrým ocasem, širokým odspodu jako vydra. Je to proto, že to jsou dobré vodní kočky? Jejich jemný krátkosrstý kožíšek vypadá jako by jim voda nepronikla a proto si jdou do řeky chytit rybu, vodní krysy a jednou dokonce hada. Paní Judy Smith co má sestru naší vlastní královny v USA poznamenala, že všechny Habešanky si „rády hrají ve vodě a nevadí jim, že se namočí, jako vadí siamským. Paní Gladys Tober z Connecticut nám řekla, že její Habešanka miluje vodu a jde s ní do sprchy, když za sebou nezavře dveře. Paní Smith se zmiňuje mimochodem, že její koťata mají ráda hledání (lovení), charakteristika kterou jsme objevili i my. Je jistě zajímavé, že starověké kresby z Egypta ukazují Habešanky jak jdou po vodním ptactvu. Kde Egypťané našli první kočky ke zdomácnění je záhada, kterou asi nikdy nevyřešíme. Pan H. C. Brooke šel do této otázky v některých detailech a ilustracích v jeho brožurce a ukázal, že věří v proces vývoje africké divoké kočky nejasné skvrnité formy do dobrého tickingu Habešanky. Měl jednou egyptskou nebo africkou divokou kočku a podobnost je neomylná. To je kaferská kočka, kterou si Egypťané zdomácněli, což je nejpravděpodobnější a nejbližší mezi lebkami kaferské kočky a lebkami „posvěcených koček z egyptských vykopávek.

Kresby v britském muzeu ukazují tygrované pruhované kočky, ale kresby na papyrusu ukazují hnědé kočky pouze s nepatrnými pruhy na nohou a ocasu, typ Habešanek. Mimochodem tato kočka co ukazují, leze po papyrusu za vodními ptáky, takže musela být malá a pružná, taková jakou chovatelé Habešanek se dnes snaží produkovat. Obecně, starověké egyptské bronzové sošky a kreslené obrázky zdůrazňují pružnost, silné čelisti, dlouhé tělo a velké oči, které jsou typické rysy nejlepších typů Habešanky dnes. Jakýkoliv přesný původ prvních zdomácnělých koček dlužíme jejímu uctívání v Egyptě a proto jejich existence jako domácích zvířat dostala šanci před jinými v deltě Nilu a zvítězila v egyptské civilizaci. Předci Habešanek byli mumifikováni a dostalo se jim pohřbu s úctou. V roce 1889 egyptský člověk náhodou narazil na obdivuhodný kočičí hřbitov v Beni-Hassan ve středním Egyptě. Na 3000 let nebo i více ležely tyto kočky neporušené, krásně konzervované a bylo jich tolik, že se nedaly ani spočítat, ale rozhodně jich bylo statisíce. Kdokoliv by se zajímal o tento hřbitov, tak byl bohužel znesvěcený před tím než mohli archeologové vše systematicky prohlédnout. Našli jsme dobový článek profesora W. M. Conway v anglickém „Illustrated Magazine“ magazínu z roku 1890. Kočky byly vykopány, rovněž tak i množství země a prodáno jako hnojivo. Devatenáct a půl tuny tohoto hnojiva přišlo do Liverpoolu na parníku a poté co nadšenci a muzeum vybrali několik mumií co nebyly zničeny touto surovou dopravou, vše bylo prodáno přibližně za 4 $ a tunu. Tam musí být dost egyptské půdy, ale to Harrison Weir trochu přehnal tím, že řekl „všechno jsme to spolykali po troškách, ne-li všechno navzdory kočkám. Harrison Weir se pokusil zjistit od těch co dostali „kočičí hnojivo jestli našli nějakou srst mezi tou masou těl, ale nedostal žádné informace co by mu pomohly identifikovat barvu těchto 3000 let starých koček. Jiní autoři ale uvedli, že srst z koček mumií měla stejnou barvu jako divoké kočky severovýchodní Afriky. Chov pravděpodobně zvaný Habešanka, protože první vzorek vystavený v Anglii byl dovezen z Habeše, ale ne proto, že to byl jejich originální domov. Rosita Forbes napsala mezi válkami, že nikdy neviděla domácí kočku v Habeši a když hraběnka z Liverpoolu se nedávno dotazovala, že chce vidět dovezené kočky, bylo jí řečeno, že není čistokrevná kočka v Etiopii, od doby Italské invaze, ale zda to bylo kvůli italskému jídelníčku (jedli kočky) nebo kvůli jinému důvodu, je čistá spekulace. Ve stejnou dobu bylo uvedeno, že lovec z USA pověřený odchytem Habešanky neměl úspěch. Na druhé straně rozumím, že Habešanky byly dovezeny do USA z Egypta. Před několika lety jsme viděli pěkný vzorek chovu, bez bílého zabarvení nebo pruhů, mezi nespočetnými napůl divokými kočkami slídícími na ulicích Ajaccio na Korsice. Rozmýšlet o tom, zda Habešanky jsou opravdu Habešanky nebo Egypťanky má cenu tu, že před 50 lety, když ještě byla nejistota mezi posuzovateli o „standardu pro Habešanky paní Brooke napsala: „Ti co musí posuzovat tyto kočky, by mohli udělat hůř než půl hodiny studia Egypťanek v ZOO. Barva je skoro stejná, našli jsme známky hlavy, mírně značené nohy a hlavu, stejnou barvu ocasu.

Není pochybnosti o tom, že byly Habešanky v Habeši, ale byly spíše rarity než běžné kočky, což nám sděluje C. H. Ross v jeho „Book of cats (Kniha koček) z roku 1867, že „habešská kočka je tak vzácná, že dívka která chce vstoupit do manželství a přijde si pro kočku, pohlíží na ní jak na dědičku”. Toto může být jen bláznivé povídání, ale hodnota kočky pravděpodobně záležela na její schopnosti ničit hmyz víc jak její zabarvení. Příběh habešských koček v Británii začal asi před 80 lety. Nehledě na poznámku C. H. Rosse, první zmínka o Habešance byla v knize pana Gorgona Stables. Tato kniha o kočkách, jejich bodech a hodnocení atd., byla vydána podle všeho v roce 1874 (nikoliv v roce 1882, jak H. C. Brooke píše v jeho brožurce o Habešankách). Britské vojenské jednotky co bojovaly ve válce pod Napierem odešly z Habeše v květnu 1868 a tak se domníváme, že kočka byla v této zemi už určitou dobu před tím než Gordon Stables knihu vydal. Kniha má pěknou barevnou litografii kočky s tímto textem: „Zula, majetek paní kapitánky Barrett – Lennard. Byla přivezena z Habeše na konci války, krmena na cestě domů syrovým hovězím masem a byla dlouho divoká. Nyní je velmi oddána své paní, ale má velké množství výstředností co jiné kočky nemají, ale je celkově krásný vzorek kočičího druhu. Tento bláznivý popis je jediné co tam je. Chtěli bychom vědět zda výstřednosti jsou stejné jako u Habešanek, které známe dnes, jako zdvihání tlapky, když si něco dává k ústům, namísto dávání hlavy dolů! Na litografiích se umělec pokoušel udělat dojem vlastnosti „tickingu kožešiny a kompletní nepřítomnost kočky mourovaté nebo pruhů na tlapkách, obličeji nebo krku. Zdá se, že je zde malé množství bílé kolem nosu a tváří a hlava je dlouhá a má charakteristiku cizí kočky. Ale i kdybychom připustili chyby v kresbě, jsou zde určité rozdíly mezi Habešankou co známe dnes. Uši jsou malé, tělo hrubé a velké v porovnání s hlavou, tlapky dosti velké, než těch nejlepších Habešanek dnes. Ocas je delší, vypadající jako bič a kožešina dává dojem chlupů hrubých, více než hedvábných. Možná bychom si neměli nic dělat z těchto rozdílů, je snadné pro neznalého umělce detailů různých ras, přehlídnout je úplně. Viděli jsme portréty siamských koček od umělců, ukazující chyby, kterých se chovatelé zbavovali posledních 50 let. H. C. Brooke poznamenal, že to není „jako Habešan co kdy viděl, ale rozhodně se podobá moderní Habešance tolik jako obrázky perské a angorské kočky ilustrované Buffon’s Natural History (Buffonova přírodní historie) se podobají moderní dlouhosrsté kočce. Když přeskočíme do roku 1903 do Knihy koček (The book of the Cat) od Frances Simpson, vypadá to, že máme možnost vidět co se stalo s Habešankou po 30 letech chovu. Je tam fotka Sedgemere Peaty, kočky pana Sama Doodriwiss, kterou pan Brooke a ostatní experti považují i před 30 lety za „nejlepší Habešanku viděnou na této zemi. Sedgemere Peaty skončila své dny jako majetek pana Brooke, který byl nadšen její krásou a píše, že lituje, že „neuchoval její kožešinu, přinejmenším její krásnou barvu a když její vlnitá forma a delikátní končetiny se těžko dají představit bez toho abychom jí viděli. Mimochodem její osobnost ho tak okouzlila, že si připomínal výročí její smrti 4. května v časopise o 26 let později. Fotka Peaty ukazuje kočku s velmi špičatým obličejem, skoro jako moderní siamka s velkým rozdílem čtvercové tváře Manské kočky stojící vedle ní. Pozoruhodný a udivující je výrok pana Luise Waina v jeho příspěvku do „Living animals of the world (Žijící zvířata světa) vydaným krátce před tím, že „manská kočka je příbuzná s Habešankou.

Nehledě na ocas, bylo by obtížné myslet si, že dvě rasy tak málo si podobné jako manská kočka typicky „britská a Habešanka tak typicky cizí. Odchylka L. Waina je možná proto, že pan Brooke se specializoval na obě rasy. Pan Brooke napsal kapitolu o cizích kočkách v Knize koček (Book of the Cat), ale myslíme si , že nebyl konzultován s barevnou přílohou ukazující Habešanku (malba W. Lakera juniora). Habešanka na obrázku má bílou bradu, silně pruhované přední nohy a ocas a několik „náhrdelníků! Právě tak jako rasa Habešanky byla chována mezi tím, než byla představena v 70. letech na konci minulého století, kdy tato rasa byla posouzena na výstavách jde nyní těžko zjistit. Pátrání po ranných plemenných knihách nám nedává všechna fakta, ale ukazuje nám vývoj chovu během této doby. V 80. letech jméno „Habešan bylo již rozpoznáno mezi kočičími chovateli, ačkoliv kočky s tickingem byly vystavovány pod mnoha jmény jako španělská, ruská, zaječí nebo králičí kočka. V roce 1889 Harrison dal „standard bodů pro Habešanky. Zdá se, že to byly jeho vlastní body používané v posuzování, než všeobecně používaný standard. Ale obecně řečeno, obrázek který dostáváme z jeho „bodů excelence jsou většinou stejné jako dnes. Je zde stejný důraz na nepřítomnost bílé kdekoliv na těle, stejný důraz na „půvabnost, pružnost a eleganci. Ale on též volá po kočce „velké se srstí „vlněnou a měkkou, hedvábnou a třpytivou, krátkou, hladkou a dokonce i hustou. Poznámka na konci říká: „habešská kočka stříbrošedá nebo činčila jsou stejné ve všech bodech s výjimkou základní barvy stříbrné namísto hnědé. Toto je nová krásná varianta. To ukazuje zmatek myšlenek o Habešankách, které existovaly v této době a přetrvaly první světovou válku, nechte nás citovat Harrisona Weira z jiné části jeho knihy. Říká: „Kříženec mezi anglickou divokou kočkou a domácí se podobá, a nevidím v tom žádný rozdíl s výjimkou barvy, obyčejné mourovaté kočce. Mám jen malý sklon k této odlišnosti i když je to často cizí chov. Několik stránek později říká, že „pro chov Habešanek je dobré získat dovezené plemeno, neboť mnoho koček se rodí v Anglii z obyčejných mourovatých koček co se podobají Habešance v barvě a pak se stěží odlišuje od velmi cenného cizince …. Zajímavě zbarvená habešská kočka, je pravá rasa (!), není pochyb o jejím vzdáleném původu, je nejužitečnější pro křížení na další varianty dokonce s perskou, ruskou, angorskou nebo archandělskou, ticking barvy jsou snadno přenosné a má pak okouzlující a nádherné odstíny, když křížíme s krásnými skvrnitými nebo šedivými, pak stříbrošedý ticking je obyčejný výsledek…. Zde je pravděpodobný výsledek Habešanky stříbrošedé nebo činčily, poznána asi jako varianta zvláštního druhu Habešanky s červeným „rufus tickingem. Křížení s šedou mourovatou kočkou přineslo asi též kulatou hlavu a ustupující čelisti. Fotka „činčila habešská v září 1902 ukazuje kočku s kroužkovým ocasem, silně pruhované zadní nohy, „anglickou hlavu a značení na celém těle – všechno co Habešanka nemá mít. Delší dobu na výstavách měly 2 třídy pro Habešanky, jednu hnědou a další stříbrnou. 

Šampionát o pohár Habešanek na Westminster show v roce 1909 udělil cenu paní Carew-Cox stříbrné Habešance „Fancy Free, a W. Johnson Wood hodnotící kočky od roku 1908 komentoval, že „stříbrný vzorek je ještě hezčí než hnědý. Pan Brooke hájící základní ideu pravé Habešanky byl proti stříbrným od prvního dne. Na posouzení paní Carew-Cox „Shamrock v Brightonu v roce 1903 pan Brooke poznamenal: „Je to kočka s tickingem, ale nemá správnou habešskou barvu. Stříbrná Habešanka přetrvala dále a proto fotka Habešanky v článku o kočkách ve 14. vydání v encyklopedii Britannica (vydání 1928) je „stříbrná Habešanka. Zdá se velmi pravděpodobné, že to bylo uznání tzv. „stříbrné Habešanky, která byla většinou šedá a ne červená co pokazilo barvu na určitou dobu a typ britských Habešanek. Musíme tedy souhlasit s kapitánem W. H. Powellem, když napsal v roce 1938 „doufám, že už nikdy více nebude povoleno něco takového na show. Pan Brooke komentoval stříbrnou, že je „absolutně cizí této rase a poznamenal, že kdyby tyto stříbrné se držely jen mezi sebou, žádná škoda by se nestala, ale oni nepochybně uvedli šedý nádech do této rasy a toto přetrvává dodnes. Jít zpět k teplé barvě těla H. C. Brooke použil kočku, kterou popsal jako „red self (červená sama), která nicméně byla tohoto prvního pravého typu. Kapitán Powell popsal kočku jako „čokoláda víc než cokoliv jiného na co si mohu vzpomenout. My jsme nemohli takovou kočku najít. Bylo nám navrhnuto, že to může být barmská, ale toto se nám nezdá a pan A. C. Jude kdo studoval zděděné barvy koček upozornil, že kdokoliv by chtěl křížit barmskou aby dostal barvu si má pamatovat, že barmská jako jejich blízce příbuzná siamská nese v sobě šedý gen. Křížení s červenou mourovatou získat barvu nese jistotu znovu mourovaté kočky, ale než tu rasu budou znovu množit, že pravděpodobně barva může být pryč. Hnědou mourovatou pan Jude navrhuje, zvláště s nádechem do červena, má méně definitivní označení a víme o tom, že jistá práce byla nedávno udělána s křížením ve Francii. Je tu ale možnost ztráty „typu, zvláště tvar hlavy. Nejvíce uspokojující metoda zlepšení může být výběrový chov. Zmatek, který existoval v dřívější době o Habešankách, pravděpodobně vznikl z faktu, že ticking koček různých druhů pochází z Británie. Tyto „britské ticks nebo „králičí kočky byly zřejmě běžně v některých částech země, kde nyní jsou. Jeden z výsledků pře mezi Kočičím klubem a Národním kočičím klubem byl, že dřívější titul „Habešan byl vypuštěn z registru a místo toho bylo vloženo „Ticks. Habešanka co nemá nic společného s touto pří, byla její oběť. Též cítíme, že představy o Habešance mezi některými posuzovateli, zvláště panem Louis Wainem, měly za následek zvýšení zmatku. Jako příklad citujeme dopis publikovaný v „Naše kočky v prosinci 1903, psaný jako odpověď čtenáři, který měl zájem pořídit si Habešanku, ale byl kompletně popletený názory posuzovatelů. Louis Wain naznačil, že Habešanky viděné v posledních letech na našich výstavách nejsou Habešanky, které byly příležitostně vystavovány před asi 15 lety (asi 1988). Tyto kočky byly světle hnědé, jen s malým tickem na těle, ale ty všechny co jsem viděl, nebyly bez mourovatého označení na nohou, hlavě a náhrdelníku. Nazývat tak moderním „tickem Habešanku je chybné. Tick je základem více mourovatých koček a čistokrevný tick je konglomerát pro kočky argentinské, chilské, africké a v některých případech východních koček.

Sám jsem vystopoval původ králičí kočky a zjistil jsem, že jsou chilského původu. Byly právě představeny na výstavě slečnou K. M. Bennett, která mi dala dvě koťata. Jedno z nich jsem dal panu Sam Woodiwissovi, který s ním nic nedělal. Momentálně mám čtyři kočky a kocoury a dvě osmiměsíční koťata. Nikdy jsem je nevystavoval a doufám, že si je udržím pokud nenajdu někoho, kdo zvětší chov a vystaví je. Kocouři jsou velké kočky, mnohem větší než jakákoliv kočka kterou jsem kdy viděl a vystavoval za posledních 10 let. Kočky (samice) jsou menší, ocas všech je částečně kroužkovaný a u kořene širší jak jejich záda. Mají mourovaté označení na nohou, hlavě a náhrdelník na krku. Narodí se skoro černé a prvním rokem dostanou velmi slabé makrelové označení pod ticking. Další roky pak makrelové označení zmizí a věkem se malinko vrací….. Srst je u kůže modravá, na půl palce je barva béžová (jako srna), pak proužek černé, pak žlutý tick a na koncích černý jak dikobrazí osten; ale prosím neříkejme jim Habešani….. Několika chovatelům se myslím snilo o tom, že by je mohli nazývat Habešany, ale měly velmi malou příbuznost k Habešankám, jako specialisté pánové Sam Woodiwiss a H. C. Brooke co se je pokoušeli chovat. Je možná nepěkné říci, že pan Woodiwiss nedělal nic s kotětem co dostal a měl dobrý důvod nekazit Habešanky co choval do typu s anglickým „králičím tickem. Louis Wain trval na tom, aby třídy byly označené na „všechny tickingy spolu s anglickými a cizími variantami všech barev a ne „jen pro kočky co se nemnoží snadno jako např. Habešanka. „Králičí kočky, on dodal, že nám „obě, jak dlouho tak i krátkosrstá dají koťata, mnohá z nich narozená mrtvá nebo zabitá matkou; kvůli posílení chovu; nemocná koťata jsou usmrcena. Kdyby se toto dodržovalo u Habešanek, tak víme že jsou určitě ztraceny. Výstava v Crystal Palace měla na začátku století třídu pro „Habešanky a tick (králičí), ale ta králičí kočka rovněž jako stříbrná Habešanka zmizela z výstav a není též variantou uznávanou řídícím zastupitelstvem „Cat Fancy (s možnou výjimkou možnou „pod jinou varietou). Nejednotnost pana Louis Waina o této otázce vidíme v citátu z jeho příspěvku do „Žijící zvířata světa. Podle všeho zapomněl na Chile a Argentinu když řekl: „Kočka pískové barvy s jednobarevnou kožešinou jako králík, kterou poznáme jako Habešanku nebo králičí kočku je silný africký typ. Na zlaté pobřeží přišla dolů z vnitrozemí, její uši byly okousány a potrhány po bojích se soupeři. Tyto kočky se aklimatizovaly v Anglii. Když dáme vše dohromady, tak během 1880 – 1900 zde bylo nevybíravé (nekontrolovatelné) křížení mezi dovezenými cizími kočkami habešského typu a domorodého britského typu „králičího tickingu, rovněž tak mezi šedými a stříbrnými mourovatými kočkami. Používáme slovo „nevybíravé, protože chovatelům nebylo vždy jasné co opravdu chtějí a nebyli opraveni na výstavách, protože někteří posuzovatelé neměli sami jasno jaký je žádoucí standard Habešanky.  

Jedna z potíží co měly Habešanky v jejich ranných dnech na výstavách bylo soutěžení s cizí různorodostí koček. Pan Brooke vlastnil zajímavé indiánské a geoffrey kočky. Zdá se, že tyto porazily vždy Habešanky, ačkoliv posuzovatelé rozlišovali přednosti Habešanek a sotva zdomácnělých a zvláštních importovaných koček pro které nebyly standardy ani body, je těžké vědět to. Ve třídě „Ostatní variety cizích koček v Crystal Palace v roce 1902 byla viděna od paní Heslopové Greek Maiden (kotě od Old Greek a Greek Maid) a porazil ji Felis Geoffreys. Třetí a čtvrtá byla indiánské a japonské kočky. Tyto neobvyklé kočky přidaly zájmu výstavy, ale nebylo to šťastné pro Habešanku, která musela snášet útok jejich soutěže. Vážíme si chovů Habešanek, které známe dnes, jen té hrstce chovatelů, kteří si váží dobrých vzorků a vidí je podle standardu ideální, bez ohledu na výstřednosti některých posuzovatelů. Jména Sam Woodiwiss, major Sydney Woodiwiss, pan H. C. Brooke, paní Carew Cox a později paní Basnett budou vždy spojena s Habešankami. První objevení Habešanek v Plemenné knize koček v 1896 jsou dvě. Habešanka Sedgemere Bottle, narozená 1892 a Sedgemere Peaty, narozená v říjnu 1894. Obě vlastnil Sam Woodiwiss, předchozí majitel a předpokládaným chovatelem byl pan Swinyard. Je divné, že Sedgemere Peaty je uvedena v Plemenné knize 1900 – 1905, poté co přišla k paní Brooke, jako chovatel a rodokmen neznámý”. Z 12 Habešanek uvedených v této knize mělo 6 jednoho nebo oba rodiče neznámé”. Počet habešanek na výstavách se moc nezvýšil, asi proto, že vrhy koťat jsou malé a většinou jsou to kocouři. Bylo totiž podotknuto, že vzácnost samiček se může přičíst genetickým faktorům spojených se zabarvením. V roce 1904 pisatel do Uncommon Cats” (Neobvyklé kočky) napsal: „Habešanky pomalu získávají popularitu, až jedenáct jich bylo vystaveno na výstavě v Crystal Palace”. To samé oznámení jsme četli před několika měsíci: „Habešské kočky nabývají popularitu”. Přitom Habešanky mezi cizími kočkami byly dost zastíněny siamskými, jejichž množství vzrostlo asi stonásobně v první polovině století. Myslíme si, že to bylo kvůli jejich charakteru, rovněž tak jejich neustálé volání, množství koťat ve vrhu a též skutečnost, že o nich hodně vynikajících lidí psalo. Habešanka ještě čeká na životopisce, který umí popsat a efektivně vše ukázat, jako pan Michael Joseph z Charles. Do roku 1929 podle počtu Habešanek a žádoucí dohodě o standardu byl založen Klub habešských koček a major Sydney Woodiwiss se hned do toho pustil s energií. Klub měl velmi brzy mezi 30 – 40 členy. Během let byl klub schopen povzbudit školením chovatele tohoto plemene a udělováním zvláštních uznání. Další poháry a trofeje jsou rozdávány na výstavách: Presidentský pohár představený Lady Barnard za nejlepší habešskou dospělou kočku. Gretta Bowl byla představena Cyrilem Yates, ctěným pánem za nejlepší habešskou kočku. Nancy Richardson Cup byl představen slečnou Richardson za nejlepší Habešanku bez bílé barvy na bradě a bez pruhů. Charmian Memorial představila slečna M. Wrightson za nejlepší kotě chované vystavovatelem.

Práce klubu je hlavně povzbuzovat množení habešských koček podle standardu a bodů, které byly pečlivě načrtnuty. Vládnoucí zastupitelstvo „Cat Fancy” si volí zastupitelstvo a sdružuje dohromady majitele Habešanek. Členské je jen 5s za rok. President klubu je Lady Barnard a jejich Habešanky měly velký úspěch v Británii a v USA. Čestný sekretář a pokladník je pan H.W. Basnet z 222 City Way, Rochester, Kent a i když žádný majitel nemá zájem vystavovat, členství v klubu stojí za to. Od počátku registrace v klubu se ukazovalo mezi 30 - 40 kočkami ve vlastnictví členů až do roku 1937, kdy bylo uvedeno nejméně 92 koček. Náhlá popularita Habešanek byla prevděpodobně z důvodu vypuknutí války mezi Itálií a Habeší. Tajemník klubu ohlásil „značný veřejný zájem a dotazy na koťata se zvýšily”, neboť o Habeši se mnoho psalo v denních novinách. Je divné, že chov známý v Britanii po 70 let potřeboval válku k tomu, aby dostal publicitu. Musíme jen doufat, že to samé se nestane zasloužilé a zanedbané rase ruské modré”, že nedostane publicitu jen takovou cestou! Válka v roce 1939 přinesla úmorné podmínky pro chovatele. Byl nedostatek potravin a dopravní potíže dělaly problém dostat kočky ke kocourům. Nejméně jeden z chovatelů ve velmi nebezpečném území poslal své nejlepší Habešanky do Ameriky, protože tam kde bydlel bylo nebezpečno kvůli bombardování. Do roku 1945 máme pochybnosti o tom, zda v zemi bylo víc jak deset známých Habešanek. No ale po válce se členství v klubu zvýšilo, kvalita a množství přihlášených koček na výstavy rostly každým rokem. Doufáme, že klub bude mít možnost konat klubové výstavy” neboť v roce 1931 byly téměř všechny Habešanky snadno viděny veřejností, pro jejich malé množství. Klubové přehlídky mohou mít výchovné účinky a zajistí pozornost, kterou si rasa zaslouží. V roce 1908 reportér USA Cat Review šel do Crystal Palace na výstavu a řekl: Habešanky byly pro mne kuriozitou”, podle toho soudíme, že byly v Americe velmi málo známé. První Habešanka poslaná do USA z Británie byla v třicátých letech. Byly to Woodrooffe Ras Seyum a 5 samic – Yeshe Imabet of Newton, Croham Isana, Justina, Woodrooffe Mira a Woodrooffe Moya. Zdá se, že tyto kočky byly základem Habešanek v USA až do roku 1949, kdy paní Warren z Kalifornie dovezla dvě samice z chovu Lady Barnard – Raby Nefertari (nejlepší Habešanka v Americe v roce 1950 a dvojitý šampión) a Raby Aida (šampión). Později v roce 1949 Lady Headlam poslala Pussner Pride a Pussner Paragon paní Judy Smith a paní Waren dovezla sestru a bratra od hraběnky z Liverpoolu. V roce 1950 byly dovezeni dva kocouři a pět koček. Je vidět, že za posledních pár let udělala Habešanka značný pokrok v USA. Paní Judy Smith z Staten Island (NY) nám řekla, že je tam asi 25 – 30 majitelů jedné nebo i více koček a množí chov každým rokem. V USA není klub habešských koček, ale je zde úsilí vytvořit jeden. Někteří posuzovatelé tam převzali rozhodnutí, že bílá brada je nepřípustná” vážněji než posuzovatelé v Británii. Výsledek je, že někteří chovatelé se o to snaží za každou cenu a s některými posuzovateli co dávají malou pozornost typu”, berou to tak, že některá umístění jsou podivná. Doufejme, že posuzovatelé v USA nepokazí tento chov Habešanky s kulatou hlavou, krátkýma ušima a podobně, podle toho jaké jsou jejich přednosti. Francie se prvně začala zajímat o Habešanky v roce 1927 kdy paní Guyot přivezla párek z Anglie, odchov od paní Carrew Cox, ale první Habešanky které skutečně byly vystaveny byl šampión Ras Tafari, vystavil M. Lesti z Vídně, kdy se vrátil na další výstavu v roce 1930 kdy pan H. C. Brooke byl posuzovatel. Ve třicátých letech paní Guyot vystavila několik Habešanek a v roce 1937 Adowa, odchovanou od Woodrooffe Zeus a Crohan Sheba, která vyhrála cenu presidenta republiky (Prix du President de la republique). Bohužel s válkou a smrtí paní Guyot se zdálo, že zmizela ta nejúspěšnější linie. Ale zájem se znovu objevil a nyní ve Francii je více jak deset Habešanek, všechny mimo dvě jsou chov paní Rose Meyer, potomci velmi úspěšného Woodrooffe Zeus. Poslední 3 roky měla paní Meyer program výběrového chovu, který slibuje dobré výsledky. Nový zájem o Habešanky se začal ukazovat v Dánsku. Tam byly první Habešanky dovezeny z Anglie v roce 1950. Abychom byli přesní toto byly první Habešanky dovezené jako mazlíček a pro chov. Před 50 lety pan H. C. Brooke poslal samici Habešanky do ZOO do Kodaně a byla vystavena na výstavě koček v Dánském hlavním městě koncem toho roku. V roce 1935 paní Guyot, která propagovala toto plemeno ve Francii, vzala Woodrooffe Zeus do Dánska ukázat jej, ale rozumíme tomu, že slečnám Basnettovým, Croham Zara letěla do Kodaně v září 1950 a byla první Habešanka vlastněná ve Skandinávii. Její inteligence a šarm zřejmě učaroval Dánkám a paní Ingmere Hansen, vydavatelce Dansk Race Katte” časopisu, zakoupila Frensham Zagazig a sama ho chovala a dala mu za partnerku kočku Zara v Kodani. 

Péče o Habešanky nevyžaduje žádné speciální poznámky. Jsou krátkosrsté a péče o jejich srst je minimální. Kočky si drží jejich hedvábný kožíšek v dobré kondici stálým mytím. Habešanky nejsou delikátní a nepožadují rozmazlování. Přestože jsou cizího původu, kompletně se aklimatizovaly a asi též proto, že jejich hustý dvojitý kožíšek (typ který můžeme nalézt asi jen u manské nebo u ruských modrých) zdá se, že nepotřebují teplo jako siamské. Chov není nijak zvlášť náchylný k nemocem a ztráty na střevní katar jsou menší než u siamských. Normální péče o tuto rasu je stejná jako u jiných krátkosrstých. Teď je k dispozici řada výborných knih o péči koček. My nenabízíme nováčkům žádnou, neboť Habešanka nemůže mít všechny nemoci během jejího života o kterých se tam píše. Habešanky rády mluví, ale jejich hlas je asi o 50 decibelů slabší než u siamských. To je výhoda při výchově samic. Volání” není tak pronikavé jako u siamských. Mateřský instinkt je silně vyvinutý a shledali jsme, že je nutné Habešanku držet od ostatních koček a koťat, nebo je „unese někde do ticha, krmí je a získá nad nimi kompletní monopol. V roce 1900 Habešanka pana Brookeho Chelsworth Peaty vzala do ochrany mladého křížence hraboše, přestože je mezi kočkami a hraboši obyčejně silná nenávist. Tento hraboš, kříženec lasice, zůstal přátelský se svojí adoptivní matkou i když byl dospělý a tento párek byl obdivován na Královské botanické zahradní výstavě Princeznou (později královnou) Alexandrou. Habešanky žily v dobrém s panem Brookem a ostatními domácími mazlíčky, spolu s bílou vlčicí. V roce 1870 Lady Cost ukončila knihu „The Cats” jednu z prvních vydanou v Britanii slovy „napsala jsem nyní všechno zajímavé a užitečné o kočkách”. Pamatujeme si stovky knih o kočkách co kdy byly vydané a nemohli jsme se vyhnout pokušení napsat tuto malou brožurku o Habešankách. Doufáme, že bude sloužit svému účelu a přinese společné pozorování mnoha expertů a představit tuto pozoruhodnou rasu dalším lidem a Cat Fancy”, rovněž tak široké veřejnosti, přestože nemají zájem o výstavy, najdou habešanku jako okouzlujícího člena domásnosti.

Zdroj v originále: http://www.ylajali.com/naxos/historie/Child_Gods.htm 

 

 
© JaDr 2008 admin